Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když dva dělají totéž, není to většinou totéž. Ale existují samozřejmě výjimky, které tohle pravidlo potvrzují. Jednou z nich jsou i pohrobci nejslavnější, „osmdesátkové“ verze německé legendy těžkého kovu ACCEPT. Tedy jejich současná verze na jedné straně a sólový projekt původního zpěváka, nazvaný jeho jménem UDO DIRKSCHNEIDER ORGANIZATION (neboli U. D. O.), na straně druhé. Ti bezpochyby dělají totéž a ve výsledku je to vždycky totéž. Různých hodnot a různé úrovně, to se pochopitelně nikdo nepře, protože když něco provozujete málem čtyřicet let, kvalitativním výkyvům se prostě nevyhnete.
Nepochybuji o tom, že až doteď jsem vám vlastně nesdělil nic nového. Ale, chraň bůh, to nedělají ani ACCEPT a U. D. O. Oba dva tyhle subjekty bývalé solingenské slávy vedou svou předlouhou kariéru jednoznačně v tom nejčistším heavymetalovém duchu ACCEPT a tak tomu vždycky bylo, je a nejspíš i bude. Vždyť si vezměte už jen třeba název aktuálního Udova elpíčka – jak je to dlouho, co jiné své studiové album nazval německý pořízek příznačně „Steelhammer“?
Nejjednodušší na tom všem je ovšem to, že když se dílo podaří, není vlastně vůbec co řešit. Podobně jako když ACCEPT přispěchali vloni se svým nejzvučnějším novodobým zářezem „The Rise Of Chaos“. Album bylo napěchované až po střechu skvělou těžcekovovou matérií, takže zkrátka neexistoval žádný prostor pro výčitky a všechno bylo v tom nejlepším pořádku.
Čímž se konečně dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: na „Steelfactory“ je také všechno v tom nejlepším pořádku. Odhlédneme-li od faktu, že album po dříve neslýchaných třech létech od svého předchůdce vůbec vyšlo (protože to skutečně užuž vypadalo, že Dirkschneider starší uzavře svou bohatou hudební kariéru nekonečným acceptovským revivalem), musíme ocenit především jeho nadšeně – nostalgický podtext a neskrývaný hlad po pořádném kusu metalu. Díky nim je radost tuhle kovovou sbírku poslouchat a je jistě nutné ještě jen tak na okraj připomenout, že v případě Udovy sólové diskografie již potřetí za sebou.
Skoro jako kdyby o to, oč se zúžil či změnil autorský tým (opustil jej kytarista Kasperi Heikkinen a na bubenickou stoličku usedl Udův syn Sven), nabralo album více sil. Od samotného začátku sype z rukávu jednu tutovku za druhou, a i když duch ACCEPT je kolikrát přítomen už málem fyzicky (třeba „Make The Move“ je vysloveně pomníčkem „Living For Tonite“), v drtivé většině je to jen v tom nejlepším inspirativním duchu. Jeho vrcholy je třeba hledat někde mezi „Keeper Of My Soul“, „Blood On Fire“ a „Rising High“ (s opravdu roztomilým melodickým sólíčkem), ovšem okamžiků, u nichž se posluchač zastaví, nabízí samozřejmě daleko více. A dokonce musím říct, že na to konto po velmi dlouhé době nemám připomínky k délce hracího času, když kolikrát byla nastavována jen skladbami jaksi „druhé kategorie“. To pro „Steelfactory“ rozhodně neplatí a vezmu-li si třeba „Rose In The Desert“ a zejména závěrečnou, emotivně rekapitulační baladu „The Way“, je jasné, že tohle není žádný vývar.
Má-li tohle být poslední studiové slovo U. D. O., jakože se to během zmíněné balady člověku opakovaně a neomylně vkrádá na mysl, pak bude, myslím, příběh uzavřen velmi, velmi důstojně. No, a jestli ne, nemůžeme při vědomí kvalit „Steelfactory“ vyloučit, že přijde ještě něco lepšího. Takže výhra v každém případě? Jsem si tím neskonale jist.
1. Tongue Reaper
2. Make the Move
3. Keeper of My Soul
4. In the Heat of the Night
5. Raise the Game
6. Blood on Fire
7. Rising High
8. The Devil Is an Angel
9. Hungry and Angry
10. One Heart One Soul
11. Pictures in My Dreams
12. A Bite of Evil
13. Eraser
14. Rose in the Desert
15. The Way
Diskografie
We Are One (2020) Steelfactory (2018) Navy Metal Night (Live 2 CD/DVD) (2015) Decadent (2015) Steelhammer (2013) Celebrator (2012) Rev-Raptor (2011) Dominator (2009) Mastercutor Alive (Live 2 CD) (2008) Mastercutor (2007) Metallized - 20 Years Of Metal (Best Of) (2007) Mission No. X (2005) Thunderball (2004) Nailed To Metal - The Missing Tracks (2003) Man And Machine (2002) Live From Russia (2001) Best Of (1999) Holy (1999) No Limits (1998) Solid (1997) Timebomb (1991) Faceless World (1990) Mean Machine (1989) Animal House (1987)
Uda mame samozrejme vsetci radi a jeho dosky su prijemnou istotou skvelych gitar a nezamenitelneho spevu... oproti predoslym dvom zasekom je vsak tento album pomerne fadny a sablonovity... niet moc co kritizovat, ale ani to ktovie ako nenadchyna... bod dole za bicie - je mile, ze ma Udo v kapele syna, ale za takyto podpriemerny udrzbovy vykon by sa mal mlady hanbit - netvrdim, ze klasicky heavy metal maju pohanat kvintolove synkopy, ale aspon raz za cas zahrat nejaky zaujimavy rytmus alebo prechod by ho nezabilo...
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.